Snad nejkrásnější měsíc v roce pro naše děti přináší prázdniny, letní pobyty plné dobrodružství a poznání, koupání ve volné přírodě, teplé večery u táboráků a první úrodu ovoce a zeleniny. Červenec je také měsíc, kdy mimo jiné slaví mnohé obce posvícení. Posvícení je vzpomínková slavnost dne posvěcení kostela. Na rozdíl od poutě, kterou se připomíná světec, kterému je kostel zasvěcen. Dostavba kostela byla pro obec mimořádná událost, stavbě věnovali mnoho peněz a práce. Existence kostela vyzvedla význam obce, vždyť se stal kulturním a společenským centrem obce. Traduje se, že první posvícení slavil při svěcení chrámu v Jeruzalémě král Šalomoun. Vzhledem k nejednotnosti oslav posvícení a tudíž nepracovních dnů v rámci císařství nařídil císař Josef II. roku 1786 slavit posvícení třetí říjnovou neděli po svátku svatého Havla; odtud se odvozuje také často používaný termín Havelské posvícení. V tuto dobu slaví dnes posvícení obce, kde nelze zjistit datum posvěcení, ale většina těch, kde to známo je, se vrátila ke slavení právě toho dne, respektive v neděli, která tomuto dni následuje. Na Moravě, například na Slovácku, se posvícení říká Hody a celý svátek organizují zvolení  stárci a stárky , tj. mládenci a dívky. Na Horácku se používají názvy stárek, stárková, místy k nim přistupují i mládek a mládková.  Obvyklými symboly posvícení jsou posvícenské koláče, posvícenecká husa, místní speciality, taneční zábavy a někde i průvody s maskami. Červenec, kromě významných svátků Cyrila a Metoděje, kteří přinesli našim národům písmo a slovanskou liturgii, a památce Upálení Jana Husa, kterou si připomíná zejména Církev Československá husitská, ale s ní i celý národ, byl zasvěcen Tělu a krvi Páně, neboli křesťané si připomínají reálnou přítomnost Krista v přijímané hostii a vínu, které kněz při mši proměňuje a žehná. Pro slavnost je typické podávání přijímání věřícím pod obojí – hostie se buď namáčí ve víně (tělo v krvi). Po mši bývá alespoň krátká adorace – modlitba před vystavenou monstrancí s hostií. Slavnostní průvody s Nejsvětější svátostí venku mimo prostor kostela se konají až do současnosti. Průvody bývají spojeny se žehnáním obci Nejsvětější svátostí a někdy vedou trasy i mezi několika kostely. V závěrečné části mše svaté bylo zvykem konat procesí s baldachýnem a zastavovat se při jednotlivých vyzdobených oltářích za zpěvu eucharistických písní. Družičky – mladé slečny – jsou oblečeny v bílém a házejí plátky květin – nejčastěji růže a pivoňky před kněze, který pod baldachýnem nese v monstranci Nejsvětější svátost – (proměněnou velkou hostii). Květy posypaná cesta je jedním z výrazů úcty k Ježíši nesenému v průvodu. Pranostiky na toto období nám říkají: Prší li na den Panny Marie Navštívení, po čtyřicet dní bez deště není. – Hřmí li, když slunce stojí ve znamení Lva, není to příznivé znamení pro úrodu. – Co červenec nedovaří, srpen nedopeče. – Jak teplý sv. Jakub, tak Vánoce studené. – Sv. Anna, chladna z rána. – Ženci na pole, včely z pole. – navštívení P. Marie čisté, přináší ovoce jisté.  A co naše zahrádky? Pokud jsme v červnu zničili mšice, můžeme v červenci očkovat růže a mít z nich radost. Nejdůležitější je ale pravidelné zalévání zahrádky. Pořád něco kvete a něco odkvétá. Měli bychom zastřihávat odkvetlé stvoly. Květiny jsou jako ženy, tak krásné a svěží, a nikdy nedokážeme dohledět všechnu tu krásu, ale jakmile začnou (květiny) odkvétat, jakoby si na sobě přestaly nechat záležet. Jaká škoda, že tak míjí čas a krása květin i květiny samotné pomíjí, jen zahradník je tu stále.  Ve druhé polovině měsíce začínají žloutnout lány a v mnoha oblastech dříve nebo později vyjíždí do polí kombajny, aby zabezpečily chléb a pečivo na celý rok pro miliony obyvatel naší země. Můžeme si jen postesknout, že současné zemědělství je vnímáno u nás, zejména ve městech, tak okrajově, že lidé už o pěstování plodin nemají ani nejmenší povědomí a plno potravin, které jsme si dříve dokázali zabezpečit, se dováží ze zahraničí. Půda leží ladem nebo se na ní staví ohromné sklady zahraničních řetězců, mnozí zemědělci se stali pouze zemědělskými podnikateli a půda, kterou obhospodařují, není obnovována, pouze využívána. V takovém případě je každý návrat ke tradicím a úctě k půdě i k hospodaření  cenným prvkem v procesu zrání národa a vztahu k rodné zemi.