Mladý jarní měsíc v rozpuku, plný bláznivé energie a náladového počasí. Však také hned 1.4. ten, kdo si nedá pozor, může se stát obětí často rafinovaného aprílového žertíku. Tento den je ledacos vyzkoušeno, tolerováno a promíjeno. Třeba v máji většina stromů a květin kvete, ale duben je hlavní měsíc, kdy vyrážejí, klíčí, pučí. Duben je měsícem vysazování rostlin a plodin. V tomto měsíci vrcholí většinou postní období nejvýznamnějším křesťanským svátkem – Velikonocemi. Poslední postní týden se nazývá Pašijový na památku Kristova utrpení. Je poměrně velkým překvapením, že v době internetu a sociálních sítí, potkáte v tomto týdnu v blízkosti některých chrámů mládež s klepačkami, řehtačkami a hrkačkami. Nahrazují symbolicky zvonění zvonů, které podle víry a tradice odletěly do Říma a proto nezvoní. Začíná se na Zelený čtvrtek a končí v sobotu večer – po slavném Kristově zmrtvýchvstání se zvony vrací a opět zazní z věží i vížek našich kostelů. Středa před Božím hodem velikonočním se nazývá Škaredá – vymetaly se obvykle komíny. A kdo se tento den mračí či škaredí, říká se, že mu to zůstane po celý rok. Když ve čtvrtek naposledy zazní zvony, má se cinkat penězi. Člověka se pak peníze snáze drží. Tento čtvrtek je proto zelený, protože už v tento den se lidé měli postit, nejíst maso, ale pouze zeleninu. Také se jedla jen zelená strava (špenát, zelí), aby byl člověk zdravý po celý rok, např. salát z kopřiv a „jiskérek“ – sedmikrásek. Tyto společné večeře kopírují velmi starý zvyk převzatý z židovské slavnostní večeře Pesach. Protože na Zelený čtvrtek slavil Ježíš Kristus s apoštoly poslední večeři a umýval jim před tím nohy na znamení pokory a také toho, že přišel sice jako král, ne však aby vládnul, ale aby sloužil, probíhá v kostelích obřad umývání nohou, kdy kněz myje symbolicky nohy několika věřícím, a svěcení olejů. Lidé v některých domácnostech pečou ještě tzv. Jidáše – obřadní pečivo z kynutého těsta. To je opět na připomínku, že jeden z apoštolů Krista zradil a vydal do rukou velekněžím i vojákům. O den později následovala Ježíšova smrt na kříži a zrádce Jidáš brzy potom zalitoval, vrátil úplatek za zradu a oběsil se. Velký pátek patří ke dvěma dnům v roce, kdy se dodržuje přísný půst. Právě na Velký pátek byl Ježíš Kristus odsouzen k smrti a vydán. Absolvoval těžkou a potupnou Křížovou cestu, na jejímž závěru je ukřižován ještě spolu se dvěma lotry. Jeden z nich činí pokání a dostává se mu odpuštění hříchů i příslibu: „Ještě dnes budeš se mnou v ráji.“ Všude probíhají tiché bohoslužby, ale nepodává se při nich hostie. Lidová tradice vypráví o údajném otevírání pokladů ve skalách. Poklad prý označovalo světýlko nebo kvetoucí či zářící kapradí (to prý kvete od tří do devíti hodin), popřípadě otvor ve skále, ze kterého vycházela záře. Podle pověsti se na Veliký pátek otevírá i památná hora Blaník. Na Velký pátek běžel každý ještě před východem sluncem k potoku, aby se v něm umyl. To vše kvůli údajné ochraně před nemocemi. Na Velký pátek nezatopíš do východu slunce, neupečeš, nevybělíš, nezameteš, nevyneseš z domu, neprodáš, nepůjčíš, nedaruješ a nepřijmeš dar. A je tu Bílá sobota, je významným dnem vzkříšení a posledním dnem půstu pašijového týdne. Bílá se jí říká snad proto, že v noci se slaví tzv. Velikonoční vigilie, při níž do ticha v určitém okamžiku zabouří varhany, rozsvítí se v kostelích všechna světla a začnou zvonit zvony na znamení slavného Zmrtvýchvstání Krista. O této bohoslužbě se většinou křtí dospělí novokřtěnci a jejich označením je bílé roucho nebo šerpa – symbol čistoty duše. O Bílé sobotě se zvony vrátily z Říma, kam odletěly na Zelený čtvrtek. Tento den se neslaví klasická mše svatá a další svátosti, kromě pomazání nemocných a svátosti smíření. Kristus ležel v hrobě, který byl po celý den střežen dobrovolníky z řad věřících nebo ministranty. Věřící chodili během dne uctít památku Ježíšovy smrti tichou modlitbou u Ježíšova hrobu, který byl v tyto dny zpřístupněn. Po velikonoční vigilii se všichni radují ze zmrtvýchvstání a před mnoha kostely se ještě slaví Agapé, symbolická hostina, a lidé se mohou veselit a sdílet. Následuje neděle – Boží hod velikonoční – patří dodnes k největším svátkům. Podle židovského kalendáře je neděle prvním dnem v týdnu. A právě tohoto dne za svítání vstal Ježíš Kristus z mrtvých, čímž dovršil Boží stvořitelské a vykupitelské dílo. Dům voní čistotou, je přichystán bohatě prostřený stůl s velikonočními mazanci a dříve takzvané „plecovníky“, zapékané klobásy v těstě s jehněčím masem. Na Boží hod velikonoční se pečou velikonoční beránci. Také se světily velikonoční pokrmy (beránek, mazanec, vejce, chleba a víno). Každá návštěva z něj pak dostala kousek. Kus svěceného jídla se daroval poli, zahradě a studni, aby byla úroda, voda a dostatek ovoce. Říkalo se, že kdo o Božím hodu velikonočním jedl posvěceného beránka, pomohlo mu to pak nalézt ztracenou cestu v lesích. Dostáváme se od křesťanských tradic také k velmi silné tradici pocházející z dávných, ještě pohanských dob. Na tuto tradici se těší zejména mladí i starší chlapci a muži, otevírá se s velikonočním pondělím, hned druhý den po Zmrtvýchvstání. „Šmigrust“, „Pomlázka“, „Šlahačka“…názvů je po celé naší vlasti mnoho. Ve starých dobách mládenci obyčejně děvčata „vypráskali“ karabáčem. U těchto návštěv provolávali: „Nemáte-li tu něco plesnivého nebo ospalého a lenivého, nechejte si to občerstvit!“ Od konce 14. století je tento zvyk vytlačen pomlázkou. Pomlázka – od slova pomladit – znamenala, že ta dívka či žena, která byla pošlehána čerstvými pruty, byla obdarována životadárnou mízou stromů, která prošleháním vešla i do jejího těla. Mládenci dostávali za pomlázku od dívek nejen malovaná vajíčka, kraslice, ale také ořechy, sladkosti i něco silnějšího k zapití. Dívky se obyčejně předháněly, kolik za kterou přijde šmigrustníků – čím více dostala dívka vypráskáno, tím byla u mládenců údajně oblíbenější. Dříve chlapci na děvčata často číhali ráno, když šla do kostela. Odpoledne děti za vsí hrály různé hry o vajíčka a večer se mládež veselila při muzice v hospodě. Po mrskačce – šmigrustu chodívali zpočátku jen milenci a manželé, pak také děti. Kdysi se chodívalo na šmigrust již od nedělních večerních hodin, obyčejně kolem desáté hodiny večer a chodívalo se celou noc. V úterý pak chodily na pomlázku ženy i děvčata, ale to se moc nedochovalo. V některých krajích na Moravě se ještě dodnes udržuje zvyk polévání vodou. Jinak je důležité ještě to, že nástroj, kterým se šlehalo, se plete z vrbového proutí a nazýváme ho nejen pomlázka, ale také korbáč, tatar, žila, nebo i kyčka. Velikonočními slavnostmi však na tradice a zvyky velmi bohatý duben nekončí. Pokračuje třeba známým svátkem sv. Jiří, kde se říká, že na svatého Jiří vylézají hadi a štíři. Na konci měsíce nelze opomenout ještě stále oblíbený pohanský svátek z dob starých Keltů zvaný Beltine. Říká se mu též Valpuržina či Filipojakubská noc nebo jednoduše Čarodějnice. Je to noc plná kouzel a čar. Valpurga byla podle některých tvrzení saská bohyně, které tradice připisuje patronství nad čarodějnicemi. Zajímavé je, že slovo Valpurga je také jeden ze staročeských výrazů pro čarodějnici. Údajně to však byla především křesťanská světice z 8. st., která v německých lidových pověrách vystupovala jako ochránkyně před čarodějnicemi a jejich kouzly a nahradila starogermánský svátek příchodu jara a probuzení přírody, slavený v noci z 30. dubna na 1. května. Dnes ji vnímáme především jako „pálení čarodějnic“ v noci před prvním májem. Tato noc je však spojena i s mnohými jinými pradávnými čarovnými rituály, podobně jako noc svatojanská. O noci z 30. dubna na 1. květen se věřilo, že zlé síly měly největší moc. O té půlnoci, kdy zlé síly mohly lidem škodit se však daly nalézt i ukryté poklady. V dávných dobách se na ochranu před čarodějnicemi na vyvýšených místech pálily ohně. Postupem doby se ze zapalování ohňů stalo “pálení čarodějnic”. To mladíci zapalovali březová košťata a vyhazovali je do výšky, prý proto, aby viděli čarodějnici létající na košťatech v povětří. Věřilo se, že v povětří tu noc létá spousta čarodějnic, které se slétají na sabat. Proto se té noci také říkalo „noc čarodějnic“. Lidé se čarodějnic samozřejmě báli, protože mohly škodit nejen jim, ale také dobytku, a proto je chtěli vyhnat a jejich moc oslabit. Rituály této noci nebyly spojeny s jejich pálením, jak tomu říkáme dnes, ale zaháněním – přesněji s tzv. „vykuřováním čarodějnic“. Všechny domy byly vykuřovány jalovcem a routou a pořádně vyčištěny. Účinnou „zbraní“ byla svěcená voda, kouř kadidla a hlasité zvuky všeho druhu, především řinčení kovových nástrojů. Muži a chlapci v podvečer práskali na křižovatkách cest biči, zvonili zvonky, rámusili hrnci s pánvemi, ženy nosily kadidelnice. Po rozezvučení kostelních zvonů se zapálily větve připevněné na kůlech a kadidla. Lidé ještě museli nakonec několikrát oběhnout kolem svých stavení, dvorů i vesnice v magickém kruhu. Tak byly čarodějnice vykouřeny a vyhnány ze svých skrýší a nikdo se jejich rejů již nemusel obávat. zajímavá byla i tradice házení věnečků. To se k ohni na jednu stranu postavila dívka a na druhou hoch k sobě obráceni zády. Hoch házel přes hlavu tři věnečky a dívka je chytala. Chytla – li je, bylo to předzvěstí, že půjdou spolu k oltáři poctivě. Na filipojakubskou noc si děvčata dělala z dřívek křížky a pouštěla je po vodě. Podle toho, kam dopluly, se dozvěděla, zda se vdají v místě bydliště nebo tzv. přes pole. Země se zahřívá a jaro je v plném rozpuku. Pranostiky dále říkají: Na Velký pátek zemí nehýbej.- Dobrý květ třešní značí dobrý odkvět obilí. – Na Velký pátek když prší, sucho úrodu naruší. – Hodně li v dubnu vítr duje, stodola se zaplňuje. – Duben chladný, deštivý, úroda nás navštíví. – Ozývá li se v dubnu hrom, nebojí se již mrazu strom.